Známí malíři
Vincent van Gogh
Vincent van Gogh
| Vincent van Gogh |
Vincent van Gogh, nizozemský malíř |
| Narození |
30. března 1853
Zundert |
| Úmrtí |
29. července 1890
Auvers-sur-Oise |
| Citát |
| Chci používat barvy, které navzájem kontrastují, aby každá z nich zářila ještě výrazněji, aby kontrastovaly jako muž se ženou. |
Vincent Willem van Gogh [fan choch] (30. března 1853, Zundert – 29. července 1890, Auvers-sur-Oise) byl nizozemský malíř a kreslíř. Šlo o jednu z největších osobností světového výtvarného umění, která je dnes pravděpodobně nejznámější postavou nizozemské historie. Gogh vytvořil v relativně malém časovém intervalu deseti let zhruba 900 maleb a 1100 kreseb. Goghovo dílo bylo za jeho života takřka neznámé (prodala se jen jedna malba necelý rok před Goghovou sebevraždou). Za života se Van Gogh nedočkal výraznějšího uznání. Posmrtně však jeho sláva stoupala závratnou rychlostí; zejména po výstavě v Paříži 17. března 1901 (11 let po Goghově smrti).
Svým stylem zapadá van Gogh nejvýrazněji mezi fauvisty, expresionisty, z části pak i mezi ranou abstrakci. Novátorským pojetím reality změnil náhled na tradiční impresionistickou malbu a z uměleckého hlediska významně ovlivnil především první polovinu 20. století. Vůlí vyjádřit vlastní pocity se stal mimoděk jedním ze zakladatelů právě nastupující umělecké větve zvané expresionismus (jako např. Edvarda Muncha, nebo Henriho de Toulouse-Lautreca).
Některé z Goghových maleb zaujímají vysokou pozici v seznamu nejdražších maleb na světě. 30. března 1987 byl prodán Goghův obraz Kosatce za tehdy rekordních 53,9 milionu dolarů a 15. května 1990 zlomil jeho Portrét doktora Gacheta další rekord, když se ho podařilo prodat za 82,5 milionů dolarů.
Auguste Renoir
Auguste Renoir
Pierre-Auguste Renoir, známější pouze jako Auguste Renoir, (25. února 1841, Limoges, Francie – 3. prosince 1919, Cagnes-sur-Mer, Francie) byl významný francouzský impresionistický malíř.
Biografie
Narodil se 25. února 1841 v Limoges. Protože jeho otec byl krejčí, jehož plat nemohl uživit celou rodinu, musel se už jako malý kluk poohlížet po práci. Ve třinácti letech začal pracovat jako malíř porcelánu v jedné pařížské továrně. Už zde byl rozeznán jeho talent. Brzy ho vybrali, aby maloval na porcelán vlastní motivy, ale v té době se začal porcelán malovat mechanicky a tak si musel hledat práci jinde. Stal se malířem nástěnných dekorací, vějířů a závěsů. V roce 1862 si konečně mohl dovolit začít studovat na umělecké škole École des Beaux Arts v Paříži. Během studií často navštěvoval Louvre a tak se seznámil s dílem Antoina Watteaua, Nicolase Lancreta a Francoise Bouchera. Zde také zkoušel malovat stylem Petra Paula Rubense. V dílně učitele Charlese Gleyra poznal přátele, kteří měli podobné umělecké ideje. Alfréda Sisleyho, Frederica Bazilla a Claudea Moneta. Po uzavření ateliéru se tito přátelé spolu vydali do Chailly, kde spolu začali malovat v přírodě. Ovlivněn mnoha umělci a jejich styly, namaloval v roce 1864 obraz Esmeralda, který byl inspirovaný Zvoníkem u Matky Boží Viktora Huga. Ve stejném roce poprvé vystavoval své obrazy na salonu, leč uznání se nedostavilo.
V letech mezi 1865–1870 často neměl ani na barvy. Pobýval v té době poblíž lesa ve Fontainebleau v přízni rodiny Le Coeur, která ho štědře finančně podporovala, a která mu dávala střechu nad hlavou, o kterou záhy přišel po aféře s dcerou pana Le Coeur Marií. Scénická příroda ho inspirovala k obrazu Diana, který byl vědomým následováním Courbeta a jeho špachtlovité techniky. Se ztrátou svého oblíbeného objektu, přírody okolo Fontainbleau, se změnil i obsah jeho obrazů. Začal malovat portréty. V zimě roku 1867 bydlel v ateliéru svého přítele Bazilla a u dalších přátel, které portrétoval na obrazech, např.: Bazille před malířským stojanem, Lise se slunečníkem, Manželé Sisleyovi.
V létě o rok později spolupracoval s Monetem. Společně navštěvovali restauraci „La Granouilliere“ a společně se tam snažili zachytit chvilkové světelné okamžiky. Obraz La Grenouilliere je jen jedním z řady obrazů které, prozářeny světlem, odrážejí atmosféru jejich oblíbeného místa, kde se setkávala pařížská společnost. Odlesky světla na vodě. Chvějivý rozehřátý vzduch. Chladné stíny. To vše dokázal několika spěšnými tahy nezapomenutelně vtisknout do tohoto obrazu.
Po vojenské službě v roce 1871 se vrátil zpět do Paříže a jal se portrétovat rušné promenády. Díky známosti s renomovaným uměleckým obchodníkem Durand-Ruelem si mohl zařídit velký ateliér, neboť jmenovaný odkoupil mnoho jeho obrazů. Na salonu v roce 1873 zaznamenal poprvé úspěch, avšak když jeho přátelé uspořádali první výstavu impresionismu v roce 1874, byl to propadák. V této době si začal pěstovat svůj vlastní osobitý styl, za který byl mnohými odsuzován, a v němž vytvořil množství velkých děl. V roce 1879 se oženil s Aline Victorine Charigotovou a soustředil svou malbu na témata obyčejného lidského života. Zejména portrétoval své děti a jejich pečovatelku Gabriellu Renardovou.
Díky jeho členství v literárním kruhu okolo vydavatelů, manželů Charpetierových se k němu dostalo mnoho zakázek na portréty. Během těchto zakázek, kterými si spíše vydělával, než aby se na nich snažil vytvořit něco nového, namaloval tato díla. Moulin de la Galette, Houpačka, Snídaně, Veslaři z Chatou a Snídaně veslařů. To byl jeho největší díla, na dlouhou dobu také poslední.
V roce 1881 odcestoval do Alžíru, do země, kterou si spojoval s Eugénem Delacroixem. Poté do Madridu, aby shlédl práci Diega Velázqueze. Následně se vydal do Itálie prozkoumat detaily Tizianových mistrovských děl a Rafaelovy malby v Římě. Doplul také na Sicílii, kde se setkal s Richardem Wagnerem, jemuž během pouhých pětatřiceti minut namaloval portrét.
Po návratu z Itálie a Alžíru se dostal do umělecké krize, způsobené dojmy z cest, při kterých hledal nový styl a inspiraci. Následoval dílo Augusta Dominiqua Ingrese a vytvořil tak obrazy Deštníky a Dvě koupající se ženy, které silně pracují s konturami. Oba obrazy vznikly z několika náčrtků během chvíle. Během následujících deseti let vyvíjel svou malbu ke svému obrazu, přestože byl postižen silným revmatismem, který mu částečně znemožňoval pohybovat pravou rukou.
Nadále ztvárňoval přírodu a věnoval se krajinomalbě. Na jeden měsíc v roce 1883 odjel do Guernsey, kde namaloval na patnáct obrazů. Mezi nimiž vyčnívají Moulin Huet, Zátoka v Saint Martin, Guersney. Proměnlivá příroda od zátok a útesů, přes ostrovy, pláže, lesy a křoviny až po hory mu byly vděčným tématem. Kromě toho dále portrétoval, nejen svoji vlastní rodinu (Dívky u piána, 1892), ale i nahé ženy, například Akt ozářený sluncem (1890).
S tím jak postupovala choroba, připoután k vozíku, nebyl už schopen malovat na klasická plátna. V pozdější fázi života se tedy věnoval sochařství, ale kvůli své nemoci své návrhy nikdy osobně nerealizoval. Jedinou sochu vytvořil vlastnoručně a to bustu svého nejmladšího syna (1908).
Na sklonku svého života v roce 1919 navštívil naposledy Louvre aby spatřil svá díla viset vedle starých mistrů. Zemřel 3.prosince 1919 ve vesničce Cagnes-sur-Mer.
Gustav Klimt
Gustav Klimt
Gustav Klimt (14. července 1862 Baumgarten u Vídně – 6. února 1918, Vídeň) byl významný rakouský malíř žijící převážně ve Vídni.
Život a dílo
Otec Ernst Klimt, zlatník a rytec pocházející z Travčic u Litoměřic[1], připravoval své syny na zlatnické povolání, ale Gustav projevoval výrazné kreslířské nadání a ve čtrnácti letech úspěšně absolvoval přijímací zkoušku na Kunstgewerbeschule, vídeňskou uměleckoprůmyslovou školu. Zároveň studoval malířství v ateliéru Ferdinanda Laufbergera a po jeho smrti pokračoval u profesora Bergera. Roku 1877 začal na stejné škole studovat i jeho bratr Ernst a to byl začátek jejich vzájemné spolupráce. Bratři Klimtové si spolu se svým kolegou ze studií Franzem Matschem otevřeli v roce 1883 ve Vídni umělecký dekoratérský ateliér. Často pak oba bratři Klimtové i Matsch spolupracovali například s věhlasným architektonickým ateliérem Fellner a Helmer - díky tomu se podíleli třeba i na výzdobě divadla v Karlových Varech nebo v Liberci.
Roku 1887 Klimt dostal zakázku na vytvoření obrazu představujícího interiér císařského divadla, za který dostal císařské ocenění. Na sklonku roku 1892 umřel umělcův otec a nedlouho po něm i mladší bratr Ernst.
Projekt stropních maleb do haly Vídeňské univerzity, který představili Klimt a Matsch, přijala porota v roce 1894. Klimt, Joseph Maria Olbrich a Josef Hoffmann spolu s několika dalšími umělci založili roku 1897 secesi. V témže roce namaloval Klimt své první krajinomalby.
Roku 1898 umělec realizoval plakát pro první výstavu Secese a zúčastnil se přípravy časopisu „Ver Sacrum“. Ve vášnivé polemice o obrazu určeném pro Vídeňskou univerzitu Klimta roku 1900 horlivě bránil Franz Wichkoff. Obraz získal zlatou medaili na Světové výstavě v Paříži. V roce 1905 Klimt odkoupil od státu všechny obrazy určené pro univerzitu, opustil Secesi a založil novou skupinu – Kunstschau. Na IX. Bienále v Benátkách se v roce 1910 setkal s velkým úspěchem. V roce 1911 získal v Římě první cenu za Život a smrt. Roku 1917 byl jmenován čestným členem Akademie výtvarných umění ve Vídni a v Mnichově. V důsledku krvácení do mozku zemřel 6. února 1918 ve věku 56 let.
Měl vlivné postavení v umění monarchie a byl oblíbeným portrétistou vídeňské společnosti. Patří mu klíčové postavení v rakouských dějinách umění.
Na jeho počest a připomenutí je pojmenován expresní vlak rakouských spolkových drah (ÖBB) "EC 78/79 Gustav Klimt", který jezdí z Gratzu přes Vídeň, Břeclav, Brno a Českou Třebovou do Prahy-Hlavní nádraží.
Obraz Portrét Adele Bloch-Bauer I (také zvaný Zlatá Adéla) zakoupil v roce 2006 Ronald Lauder za 135 milionů amerických dolarů (asi tři miliardy Kč), čímž se stal nejdražším zobchodovaným obrazem.[2] Později v roce 2006 byl tento rekord překonán díly Willema de Kooninga a Jacksona Pollocka, i tak tento portrét zůstává na třetí příčce.
Claude Monet
Claude Monet
Claude Oscar Monet (14. listopadu 1840 v Paříži – 5. prosince 1926 v Giverny) byl francouzský impresionistický malíř a grafik.
Život
Narodil se roku 1840 v Paříži, po pěti letech se jeho rodina odstěhovala do Normandie, Le Havru. Jeho prvním malířským učitelem byl Eug?n Boudin, se kterým se setkal roku 1856. Boudin ho uvedl do tajů olejomalby a práce v plenéru. Roku 1859 se vrátil zpět do Paříže na studia, ale právě v tomto městě na něj nalehla další vlna umění. Monet se zapsal do akademie Suisse v Paříži, kde poznal Pissara, Delacroixe a Courbeta. V roce 1861 dostal povolávací rozkaz do Alžírska. Tam onemocněl tyfem a proto byl z další služby uvolněn. Když se vrátil za účelem rekonvalescence do Le Havru, seznámil se s nizozemským malířem Jongkindem.
V roce 1862 se Monet vrátil do Paříže a usadil se v ateliéru Charlese Gleyra. Gleyre vůči svým žákům nešetřil kritikou, a tak ho Monet neměl rád. Tento rok se setkal se Sisleym, Bazillem a Renoirem se kterými trávil dlouhé hodiny v debatách o umění. Také společně malovali v krajině a sdíleli myšlenky o působení světla, což je později spojilo ve formování impresionismu. Začátkem roku 1863 uspořádal první výstavu. Roku 1866 se setkává s modelkou Camille Doncieux a o čtyři roky později se s ni oženil. V roce 1867 se přestěhoval k zámožnému Bazillovi a také mu porota Salónu odmítla vystavovat obrazy. Monet se však nevzdal a spolu Renoirem se vyšplhali na kolonádu Louvru, aby odtud mohli malovat pařížské ulice. Monet strávil léto s rodiči v Saint-Adresse, zatímco těhotná Camille zůstala v Paříži pod dohledem Bazilla a Pissara. Vrátil se až po narození jeho syna Jeana.
V roce 1869 porota Salónu opět nepřijala jeho obrazy a Monet odjel na léto do Saint-Michel. V červnu legalizoval svůj vztah s Camille a odjel do Trouville, kde ho zastihla pruská válka. Jeho přítel Bazille zemřel na frontě. Monet šel nejdříve do Londýna za Pissarem a poté do nizozemského městečka Zaandam. Po návratu do Francie zjistil, že Camille zdědila velké jmění, takže si mohou pronajmout domek v Argenteuil. V roce 1873 Monet nepřihlásil žádný svůj obraz na Salón. Spolu s Caillebottem založil sdružení nezávislých umělců.
Jejich první výstava se konala v roce 1874 u slavného fotografa Nadara, ale moc toho neprodali. Veřejnost se vysmívala jeho obrazu Imprese, východ slunce. Nikdo však netušil, že se podle obrazu bude jmenovat nový směr malířství. Další rok se koná aukce v aukční síni Drouot. Výsledky jsou sice mizerné, ale pomalu se začíná formovat okruh příznivců nového umění. Roku 1881 se opět odstěhoval, do Fécampu na normandském pobřeží. Podruhé se oženil s Alicí Hoschedéovou v roce 1892, která zemřela roku 1911, o 3 roky dříve nežli jeho syn Jean.
Monetovy obrazy měly stále větší a větší úspěch. Upravil si svou zahradu v Giverny tak, aby vypadala jako živý obraz. V roce 1922 po první světové válce byl již Monet úplně slepý a věnoval státu sérii leknínů. V roce 1923 došlo k operaci jeho očí a on se mohl vrátit k práci. Starala se o něj jeho snacha Blanche a on maloval až do své smrti roku 1926.
Tvorba
Monet je pravý otec impresionismu. Začal jako žák ve studiu malíře Boudina. Především hodně vycházel ze stylu Maneta. Vytvořil, stejně jako Manet, obraz Snídaně v trávě. Jeho obrazy jsou plné zářivých barev a odrazů – naplněné světlem. Svá plátna pokrýval bezpočtem jednotlivých tahů štětce. Barvy se čistě blyští z obrazu a vytvářejí dojem neklidu a životnosti krajiny.
Claude Monet prezentoval na jedné výstavě obraz Imprese - východ slunce (původně se měl jmenovat Moře). Snaží se zaznamenat smyslové zážitky - snaží se vyslovit dojem a náladu. Na obraze je moře a nad ním východ slunce, které se odráží na vodní hladině. V pozadí jsou vidět stěžně od velkých lodí. Loďka v popředí je vytvořena jen několika málo tahy štětcem. Jeden kritik kdysi řekl, že Monet tímto znázorňuje jen jakési „IMPRESE“ (dojmy) a nazval tyto malíře impresionisty, oni to přijali.
Dáma se slunečníkem - cyklus obrazů
Na obrazech je žena na rozkvetlé louce, někdy se vyskytuje i postava chlapce. Postavy jsou malovány z podhledu. Tyto obrazy jsou jedny z mála, kde je postava hlavním námětem. Monet maloval především krajiny.
Snídaně v trávě
Všechny postavy mají společenské oděvy. Ubrus leží přímo na zemi a na něm je občerstvení. Kolem ubrusu posedávají lidé - Monetovi přátelé. Obraz je bez plynulého přechodu barev - věnuje se především světlu. Mezi korunami stromů jsou vidět paprsky slunce - fragmenty světla se objevují i na zemi. Monet toto dílo nikdy nedokončil, neměl na to finanční prostředky - začaté dílo musel dát svému věřiteli, po pár letech obraz sice dostal zpět, ale byl celý poničený, tak plátno rozřezal a vybral pouze tři fragmenty.
Kupky sena - cyklus obrazů
V těchto obrazech je větší dominance barev, která poté ovlivnila malíře v 1. polovině 20. století - impulz pro vznik abstraktního umění.
Obrazy z Londýna
Na díle je pravá londýnská mlha nad Temží. V pozadí je vidět londýnský parlament. Toto téma maloval vícekrát v různých fázích (západ slunce, ranní mlha, …)
Lekníny
Častým motivem jsou lekníny na jeho zahradě (zahrada vypadala spíš jako park). Tato díla se začala více podobat abstraktním plochám - ztrácí se konkrétní námět, jsou to osvětlené - barevné plochy.
Nádraží Saint Lazare - byl fascinován oblaky páry z vlaků, na tomto místě namaloval mnoho obrazů.
Katedrála v Rouenu - namaloval několik verzí tohoto obrazu v různých světelných podmínkách a ročních obdobích.
John William Waterhouse
John William Waterhouse
John William Waterhouse
John William Waterhouse (pokřtěn 6. dubna 1849 - 10. února 1917) byl anglický malíř známý svými obrazy v prerafaelitském stylu. Přídomek „moderní prerafaelita“ si vysloužil vzhledem k tomu, že tvořil až několik desítek let po rozpadu tzv. Prerafaelitského bratrstva, které zažívalo největší slávu v polovině 19. století. Inspiroval se jak někdejšími prerafaelity, tak i svými současníky – impresionisty. Jeho díla jsou známa zobrazováním žen z řecké mytologie a Artušovských legend.
Narodil se v Itálii. Oba jeho rodiče byli malíři pocházející z Anglie. Později se přestěhoval do Londýna, kde se zapsal na Royal Academy of Art. Záhy zde začal vystavovat na výročních letních výstavách, na nichž vystavoval velké malby zobrazující scény z každodenního života a mytologie starých Řeků. Později ve své kariéře se přiklonil k prerafaelitskému stylu malby, přestože tento styl nebyl na Britské umělecké scéně v módě už několik desítek let.
Ačkoliv Waterhouse nebyl tak známý jako dřívější prerafaelité, např. Dante Gabriel Rossetti, John Everett Millais či William Holman Hunt, jsou jeho práce v současnosti vystaveny v několika nejvýznamnějších britských uměleckých galeriích. V roce 2009 uspořádala Royal Academy of Art velkou retrospektivní výstavu jeho díla.
Alfons Mucha
Alfons Mucha
Alfons Maria Mucha (24. července 1860 Ivančice – 14. července 1939 Praha) byl český malíř a designér období secese. Otec spisovatele Jiřího Muchy.
Stal se známým téměř přes noc díky divadelnímu plakátu Gismonda (1894–1895), který si objednala pařížská herečka Sarah Bernhardtová. Herečka později uzavřela s Muchou smlouvu a on pro ni a Divadlo Renesance v Paříži vytvořil ještě několik dalších plakátů. Jeho životní dílo je cyklus velkoformátových pláten Slovanská epopej, na kterém pracoval osmnáct let. Krom toho se také zasloužil spolu s Jaroslavem Kvapilem a Ladislavem Syllabou o obnovení svobodného zednářství v Československu.[1]
Biografie
Narodil se v Ivančicích v rodině soudního zřízence Ondřeje Muchy a jeho manželky Amálie rozené Malé. Měl dvě vlastní sestry, Annu a Andělu. Studoval na Slovanském gymnáziu v Brně, kde si přivydělával jako chrámový zpěvák v petrovském chlapeckém sboru. Po neúspěchu u přijímacích zkoušek na pražskou Akademii krátce pracoval jako písař u ivančického soudu. V této době připravoval ochotnická divadelní představení, maloval dekorace a plakáty, navrhoval pozvánky. Z roku 1875 pochází Muchova první známá přesně datovaná kresba, jedná se o pastel představující Janu z Arku na hranici.
Roku 1879 odchází do Vídně pracovat jako malíř divadelních dekorací do firmy Kautský - Brioschi – Burghardt. Poté odešel do Mikulova, kde maloval portréty místních obyvatel. Roku 1883 byl pozván hrabětem Khuen Belassim k vytvoření dekorací interiérů zámku Emmahof, Emín nedaleko Hrušovan nad Jevišovkou. V roce 1885 odešel na akademii do Mnichova a o dva roky později do Paříže na akademii Julian. Roku 1892 byl pověřen ilustrovat Scenés et épisodes de l'histoire d'Allemagne od Charlese Seignobose. K osudovému zlomu v jeho kariéře došlo roku 1894, když získal objednávku na plakát pro Sarah Bernhardt.
První československé poštovní známky podle návrhu Alfonse Muchy
Nejslavnější Muchovo období je kolem přelomu 19. a 20. století. V roce 1906 se oženil s Marií Chytilovou. V USA byl uvítán jako největší dekorativní umělec světa, přesto se toužil vrátit do vlasti. Stal se autorem prvních poštovních známek a bankovek samostatné Československé republiky. Mucha však nebyl pouze grafikem a tvůrcem světoznámých plakátů art nouveau. Všestranným nadáním zasahoval do všech uměleckých oborů, sochařstvím počínaje a divadlem konče.
Mucha se stal známým jako umělec užitého umění, kromě plakátů tvořil návrhy vinět na láhve, čokolády, sušenky, cigarety, maloval návrhy jídelních menu, kalendářů a dekorativních zástěn, doplňoval knihy svými ilustracemi, např. Otčenáš (Le Pater, 1899), navrhoval československé známky (mimo jiné vytvořil grafickou předlohu k první československé poštovní známce) i bankovky. Jeho tvorba zahrnuje návrhy interiérů, nádobí, šperků, ale i návrh okna katedrály sv. Víta (1931) v Praze.
Alfons Mucha byl velkým vlastencem a celý život snil o realizaci cyklu velkoformátových obrazů Slovanská epopej, kterým chtěl shrnout dějiny Slovanského národa. Cyklus velkých pláten maloval na zámku Zbiroh od roku 1910. Epopej byla dokončena v roce 1928 a Muchův americký mecenáš Charles Crane ji věnoval Praze. Dříve jsme tento cyklus mohli najít na zámku v Moravském Krumlově. Nyní je umístěn v Praze ve Veletržním paláci (výstava otevřena v květnu 2012).
Alfons Mucha byl také dobrým fotografem, který své snímky využíval jako předlohu při své malířské tvorbě, jeho snímky se tak kompozičně velmi podobají jeho slavným obrazům. Muchova dokumentace z cest z Ruska, z období před Říjnovou revolucí, tvořila důležité podklady právě pro cyklus Slovanská epopej.[2][3][4] Když dostal od komisaře pařížské Světové výstavy v roce 1900 za úkol vyzdobit pavilon Bosny a Hercegoviny, vypravil se s fotoaparátem na Balkán a až poté začal malovat obří dekorativní panel (panó), které bylo dominantou vídeňské expozice.[5] Je považován za zakladatele české školy klasického fotografického aktu.[6] Jeho fotografie jsou také součástí sbírky Fotografis, která byla představena na začátku roku 2009 v Praze.[7]
Alfons Mucha zemřel v Praze 14. července 1939 po výslechu gestapem na zápal plic. Pochován je na hřbitově na Vyšehradě.
Johannes Vermeer
Jan Vermeer
(Přesměrováno z
Johannes Vermeer)
Dívka s perlovou náušnicí (mezi lety 1665-67)
Mlékařka (mezi lety 1658-1660)
Dívka čtoucí dopis (1658)
Jan Vermeer van Delft [jan frmér fan delft], také Joannis van der Meer (pokřtěn 31. října 1632, Delft - 15. prosince 1675 tamtéž) byl nizozemský barokní malíř.
Život
Byl pokřtěn v protestantském kostele Nieuwe Kerk v Delftu. Jeho otec se původně jmenoval Reynier Janz Vos a teprve později si z neznámých důvodů změnil příjmení na Vermeer. Pracoval jako hostinský, po svatbě o sobě tvrdil, že je výrobcem hedvábí. Snad proto se na mnoha Vermeerových obrazech objevují nejrůznější látky a tapiserie. Vermeer starší však také nakupoval a prodával obrazy a byl členem cechu sv. Lukáše.
Vermeer a jeho rodina, příslušníci nižší střední třídy, žili ve velkém domě, zájezdním hostinci jménem Mechelen. Janovi prarodiče byli negramotní a negramotná byla i Janova matka. Jan se narodil jako druhé dítě a jediný syn.
Motivace Jana stát se umělcem a jeho počátky jsou obestřeny tajemstvím, ale musel šest let navštěvovat ateliér mistra, jenž byl členem cechu sv. Lukáše (tj. cechu malířů), než mohl sám roku 1653 vstoupit do cechu, signovat a prodávat vlastní díla. Někteří z badatelů se dokonce domnívají, že se Vermeer vydal za studii do Amsterdamu či Utrechtu.
Vermeer se oženil v roce 1653 s Catharinou Bolnesovou, která byla katolička (není jisté, zda Jan po svatbě konvertoval). Z manželství vzešlo celkem jedenáct dětí, které byly vychovávány v katolické víře.
Na Vermeerově raném díle je patrné, že se mladý malíř vyrovnával s vlivy náboženské, mytologické a žánrové malby utrechtské školy, která vycházela z Caravaggia. Vermeerova tchyně vlastnila skromnou sbírku obrazů utrechtských mistrů. Byla navíc vzdálenou příbuznou utrechtského malíře Abrahama Bloemarta.
Krátce poté přichází obrat a Vermeer se zaměřuje na malbu scén z běžného života. S podobnými tématy získali slávu malíři jako Gerard Terborch, Nicolas Maes nebo Pieter de Hoogh. Přesto jsou Vermeerovy obrazy jiné: figury na obrazech jsou zachyceny jakoby v jediném a jedinečném okamžiku, což jim dodává nezvyklou důstojnost i živost.
Zdá se, že Vermeer se v období svých malířských počátků živil – podobně jako jeho otec – prodejem uměleckých děl jiných malířů. V průměru vytvořil jen dvě plátna ročně, přesto se při každé příležitosti na nejrůznějších listinách pokládá za malíře. Později byl nepochybně pokládán za znalce, takže býval zván, aby odhadl cenu obrazů, ale také jeho vlastní obrazy se prodávaly za velmi vysokou cenu.
Vermeer příliš netvořil ani v časech největší slávy, dobře však prodával. Když jej roku 1663[1] v ateliéru navštívil francouzský cestovatel Balthasar de Monconys, Vermeer mu nemohl ukázat ani jedinou vlastní práci. Když pak společně navštívili dům pekaře Hendricka van Buytena, sběratele Vermeerových děl, de Monconys si do deníku poznamenal, že viděl „obraz s jedinou figurou“ za neuvěřitelnou cenu 600 zlatých (guilder).
V roce 1669 Vermeera dvakrát navštívil bohatý mladý znalec umění Pieter van Beckhout, který si poznamenal, že viděl některé ukázky Vermeerova umění, přičemž nejpozoruhodnějším aspektem na nich byla perspektiva. Na období 1662-1663 a 1670-1671 byl Jan Vermeer opakovaně zvolen do čela cechu sv. Lukáše. V tomto období byl také - spolu s Hansem Jordaensem - povolán do Haagu, kde bylo jeho úkolem posoudit pravost řady obrazů, jež se prodávaly jako díla slavných italských mistrů, mj. Rafaela Santiho a Michelangela.[2] Roku 1660 se Vermeerova rodina z hostince Mechelen přestěhovala do menšího domu na Oude Langendijk, který vlastnila Janova tchyně. Za francouzské invaze v roce 1672 se příjmy rodiny s jedenácti dětmi rapidně snížily. Válečná doba obchodu s uměním nepřála a na Vermeera zřejmě dolehly finanční problémy. Maloval ještě méně než dřív a je pravděpodobné, že se obavy o budoucnost projevily i na jeho zdravotním stavu. Umírá v roce 1675 a zanechává po sobě vdovu, jedenáct dětí a značné dluhy.
V roce 2003 natočil režisér Peter Webber film o okolnostech vzniku Vermeerova obrazu Dívka s perlovou náušnicí. Hlavní role vytvořili Scarlett Johanssonová a Colin Firth
Edgar Degas
Edgar Degas
Edgar Degas, rodným jménem Hilaire Germain Edgar de Gas, (19. července 1834 Paříž – 27. září 1917 Paříž) byl francouzský malíř, který je okolím považován za impresionistu, za kterého se on sám nikdy nepovažoval, i když byl hlavním iniciátorem impresionistických výstav. Stál mimo impresionistické hnutí, dokud nenavázal přátelství s Mary Cassatovou.
Byl přímo posedlý lidskou postavou ve všech pozicích. Kreslil hlavně tanečnice, např. obrazy Baletní škola a Konec arabesky. Kromě baletek zobrazoval později i koňské dostihy a tím se, při vyjádření pohybu, zařadil k impresionismu.
Edgar Degas nepoužíval techniky impresionistů, aby mohl lépe kreslit postavy se svými stíny a liniemi. Více než polovina jeho pastelů a olejomaleb zachycuje baletky, které vystupovaly mezi jednotlivými dějstvími v pařížské opeře. Od sedmdesátých let 19. století kreslil a maloval na jevišti, v šatnách i ve chvílích odpočinku. Obrazů se zákulisní a intimní tematikou namaloval mnohem víc než těch, které zachycují baletky při představení.
Život
Hilaire Germain Edgar de Gas se narodil jako nejstarší z pěti dětí. Měl dva bratry Achilla a Reného a dvě sestry Terése a Maguerite. Otec Auguste de Gas byl bankéř a v Paříži reprezentoval finanční zájmy rodinného podniku, založené v Neapoli Edgarovým dědečkem na počátku 19. století. Hilaire de Gas pocházel ze staré bretaňské šlechtické rodiny. Matka Edgara, Celestine Mussonová, pocházela z New Orleans a její rodina zbohatla obchodováním s bavlnou. Celestine zemřela, když malému Degasovi bylo sotva třináct let.
Po maturitě na známém lyceu Louis-le-Grand se v roce 1853 zapsal na právnickou fakultu. Jeho oblíbenými předměty byly latina, řečtina, dějepis a recitace. Vztah k historii a antice se projevil i v některých jeho obrazech. Brzy si však uvědomí, že se chce věnovat malířskému umění, a proto studia práv zanechá a zapisuje se na kurzy, kde je vedoucím malíř Louis Lamothe. V roce 1855 je přijat na pařížskou akademii výtvarného umění. Podstatný význam pro jeho vývoj a uvolnění stylu měly jeho dlouhodobé návštěvy Itálie a také kopírování prací starých mistrů (Louvre). Na jeho tvorbu měli také velký vliv jeho otec, Lamothe, Ingres, Manet a další malíři, ale také postupem času jeho zhoršující se zrak (což zvýšilo jeho sochařskou činnost: příkladem je Čtrnáctiletá tanečnice).
V březnu 1873 se malíř vrátil do Paříže. Degasovy obrazy se začínaly prodávat, mimo jiné prostřednictvím obchodníka s obrazy Durand-Ruela. Koncem roku se Edgar stává členem nově vzniklého Sdružení umělců, které na jaře roku 1873 organizuje výstavu dnes všeobecně známou pod názvem První výstava impresionistů. Roku 1911 po smrti jeho přítele Rouarta a jeho hospodyně Zoe, byl nakonec kvůli demolici nucen se přestěhovat ze svého ateliéru, kde žil posledních dvacet let, na bulvár de Lichy, kde si nemohl zvyknout a tehdy také skončila celá jeho umělecká kariéra. Roku 1914 Camondova sbírka, v níž byla i vynikající Degasova díla přešla do Louvru, znamená to naprosté vítězství impresionistů. Zcela nevidomý a částečně hluchý 27. září 1917 umřel.
V určité míře měla velký vliv na jeho tvorbu i samota, kterou často pociťoval a to nejen po smrti rodiny, nikdy se neoženil a jediná žena jeho života byla jeho věrná hospodyně Zoé Closierová. Nikdy neprožil velkou, opětovanou lásku, ale pokud se jednalo o přátelství se ženami, byl k němu osud štědrý. Mezi jeho přítelkyně můžeme zařadit například Berthe Morisotovou, Mary Cassattovou a Suzanne Valadonovou, které obdivoval jakožto umělkyně. V paměti nám Edgar Degas zůstane známý jako tvůrce prostředí dostihů, divadla, kaváren, ale především jako tvůrce tanečnic a to hlavně baletek.
Paul Gauguin
Paul Gauguin
Eug?ne Henri Paul Gauguin (7. června 1848 Paříž – 8. května 1903 Atuona, Markézy) byl francouzský malíř, vůdčí osobnost postimpresionismu.
Život
Paul Gauguin se narodil 7. června 1848 antibonapartovskému novináři Clovisi Gauguinovi a Aline, rozené Tristanové, dceři radikální feministky Flory Tristanové.
Když se roku 1852 dostal k moci Napoleon III., rozhodl se Clovis pro jistotu i s manželkou a dvěma dětmi, Marií a Paulem, odcestovat do Peru, kde měla Aline příbuzné. Náročnou plavbu však Clovis nepřežil.
U matčiných příbuzných v Limě prožil Paul rané dětství, ale po několika letech se s nimi jeho matka nepohodla a i s dětmi se roku 1854 vrátila do Paříže. Tam se Aline ujal bohatý burzián a sběratel umění Gustavo Arosa. Když zemřela, přijal Paulovu sestru Marii a Paula do svojí rodiny. Gauguin se přihlásil k obchodnímu námořnictvu. V letech 1868–1871 absolvoval námořní vojenskou službu, po jejím ukončení získal práci u burzovního makléře Bertina, kde působil jako úředník v jeho kanceláři. V tomto zaměstnání si Paul počínal obdivuhodně dobře - byl zrovna čas velkého hospodářského vzestupu a obchodníci na burze vydělávali obrovské peníze.
V té době začal ve volném čase malovat a sochařit. Také nakupoval obrazy prozatím zatracovaných impresionistů, se kterými, zvláště pak s Pissarrem, se seznámil v Arosově rodině.
Jeho první a jedinou ženou se stala Dánka Mette-Sofie Gadová, se kterou se oženil roku 1873. S ní měl čtyři syny (Emil, Clovis, Jean-René a Paul Rollon zvaný Pola) a dceru Aline. Také díky ní Gauguin ze svých výdělků nenashromáždil větší množství peněz, protože Mette je obratně utrácela.
Když pak nastal propad na burze (1883), Paul přišel o práci a jejich manželství se zhroutilo. Když Mette zjistila, že ji a děti hodlá živit malováním, odjela zpět do své vlasti. Paul se poté protloukal jak mohl, ze zbohatlíka se stal tulák. Žít v Paříži pro něj bylo příliš nákladné, proto v té době často pobýval a maloval v Bretani v městě Pont-Aven. Velké pokroky ve své tvorbě ale nedělal, stále se držel k obrazu svému pozměněného impresionismu.
Po nějaké době se s přítelem Lavalem vydali za prací úředníka do Střední Ameriky, kde u přístavu Colón probíhal první - francouzský - pokus o stavbu Panamského průplavu. Brzy však práci v otřesně špinavém přístavu nemohli snést a uchýlili se na ostrov Martinik. Během pobytu na tomto ostrově namaloval Gauguin jen 12 pláten, ale na těch je vidět velký pokrok v hledání sebe sama (například plátno Pod mangovníky).
Pod mangovníky z roku 1887
Po návratu žil střídavě v Paříži a Pont-Avenu, ale život v Evropě jej začal znechucovat. V té době došlo k osudovému setkání: galerista Theo van Gogh Gauguinovi představil svého bratra Vincenta. Theo navrhl, aby oba malíři zkusili vést společnou domácnost va Vincentově oblíbeném městě Arles, ale jejich nedlouhé soužití skončilo absolutní katastrofou, když se van Gogh pokusil na Gauguina zaútočit nožem a poté se sám zmrzačil.
Gauguin se opět uchýlil do Bretaně, ale atmosféra v Pont-Avenu, který se mezitím stal oblíbeným cílem umělců i výletníků, mu přestala vyhovovat, a proto se tentokrát usadil v rybářském Le Pouldu. Kvůli nevydařeným finančním spekulacím a následným dluhům se rozhodl uniknout na Tahiti, podle jeho představ stále civilizací nedotčeného tropického ráje. V pařížské aukční síni u Drouota uspořádal aukci svých děl, která mu vynesla dost prostředků na cestu a přibližně tři roky života v Tichomoří.
Manao tupapau (Duch mrtvých bdí) z roku 1892 – jedno z malířových nejkontroverznějších pláten
Po příjezdu se usadil v městě Papeete, správním centru Tahiti, ale to brzy vyměnil za vesnici Mataica. Našel si domorodou ženu Teha'amanu jako milenku a modelku pro své obrazy.
Když mu došly vydělané peníze, vrátil se do Paříže, kde uspořádal prodejní výstavu svých děl, která však nebyla tak úspěšná jako dražba před odjezdem. Zavítal do milované Bretaně, kde se v přístavu Concarneau připletl do rvačky a utrpěl těžkou zlomeninu nohy. Také díky postupující syfilidě se mu toto zranění již nikdy plně nezhojilo.
Roku 1897 se pokusil o sebevraždu, ale byl zachráněn. Podnikl novou cestu do Tichomoří, tentokrát měl, se zastávkou na Tahiti, namířeno na Markézy, kde se usadil na malém ostrově Hiva-Oa. Galerista Vollard se uvolil mu posílat pravidelnou apanáž ve výši, která na Markézách znamenala slušný příjem. Navzdory klidnému životu bez existenčních problémů se jeho syfilida rychle zhoršovala a malíř se stal závislým na uklidňujícím morfiu a alkoholu.
Paul Gauguin zemřel 8. května 1903 na zástavu srdce.
Francisco Goya
Francisco Goya
Goyův autoportrét 1795-1797, The Metropolitan Museum of Art, New York
Francisco José de Goya y Lucientes (30. březen 1746, Fuendetodos – 16. duben 1828, Bordeaux) byl španělský malíř a rytec romantismu.
Život
Francisco José de Goya y Lucientes se narodil 30.3. 1746 ve vesničce Fuendetodos na severu Španělska jako pátý syn zlatníka José Goyi z Baskicka a šlechtičny z Aragonie. Později ale žil hlavně v Madridu. Vyrůstal v Zaragoze a ve 14 letech se učil u uměleckého přítele svého otce Josécandy. R. 1763 odjíždí do Madridu s cílem přihlásit se na Královskou akademii San Fernando. Nepřijali ho. Neúspěch se několikrát opakuje, setkává se však s Franciscem Boyenem. R. 1769 odchází do Itálie, kde získává čestné uznání v soutěži pořádané akademií v Parmě.
Vzestup v kariéře - 70. - 80. léta
Po návratu do Zaragozy r.1771 začíná získávat první zakázky pro církev a jeho úspěchy se stupňují. V roce 1773 se oženil s Josefou Bayeu, sestrou Francisca Bayeu. Dál pracuje v Zaragoze, vytváří fresky pro kartuziánský klášter Aula Dei. R. 1774 Goya dostává od Královské gobelínové manufaktury sv. Barbory zakázku a předlohy k tapiseriím. Stěhuje se do Madridu. Od návrhů gobelínů a oltářů přes portréty vysokých španělských šlechticů dosahuje postu dvorního malíře. R. 1780 je Goya jednomyslně zvolen členem Královské umělecké akademie sv. Ferdinanda.
1783 Královský ministr hrabě de Floridablanca si u Goyi objednává svůj portrét. Následují další příslušníci aristokracie. Goya se stává vyhledávaným portrétistou. 1786 Goya je jmenován královským malířem (Pintor del Rey) s ročním platem 15 000 reálů. Portréty si Goya získal slávu a obdržel čestné tituly: r.1789 se stává dvorním malířem (Pintor de Cámara), r.1795 je jmenován ředitelem královské akademie. Španělsko uzavírá s Francií mír. R. 1799 se stává se prvním dvorním malířem (Primer Pintor de Cámara) s ročním platem 50 000 reálů.
Goya modelům nelichotil. „Ozdobil je šerpami a navlíkl do bohatých šatů, ale nenamaloval ani trůn, ani erb nijak se nepokusil podtrhnout vznešené postavení tohoto rodu králů a královen z milosti boží.“ 1
Španělské ženy, Majos
Maja znamená ve španělštině vášnivou ženu se zálibou v provokativním vystupování. Majos se živily prodejem jedlých kaštanů a pomerančů. Živily i své manžele. Od ostatních se lišily svým zevnějškem : vlasy zakryté síťkou, pestré šaty s hlubokým výstřihem, které odhalovaly nohy ke kotníkům. Během doby se tato skladba oblečení stala módní i ve vyšších kruzích na protest proti francouzské módě až se dnes chápe téměř jako národní kroj.
90.léta : Rozmary - Los Caprichos
R.1792 vytváří poslední kartony k tapiseriím. Poté cestuje do Andalusie, kde vážně onemocní a ohluchne. 1793 se Goya vrací do Madridu a začíná znovu pracovat. Jeho práce se ale začíná značně lišit od předchozí tvorby. Francie toho roku vyhlašuje Španělsku válku. R. 1799 vydává Goya Rozmary - Los Caprichos, soubor 80 leptů. Lepty mu poskytly možnost oslovit širší publikum. K častým námětům patří noční můry, společenská kritika : neřestí, výstředností a bláznovství zosobňovaných španělskými hidalgy. 15% španělské populace se hlásilo ke šlechtickému původu – hidalgové. To byl pro mnohé důvod, proč nepracovat. Proto je Goya zobrazuje posměšně jako osly.
„Spánek rozumu plodí nestvůry“. Francisco Goya
Počátek 19. století : Hrůzy války
R. 1807 navzdory paktu neutrality zahajují francouzská vojska v čele s generálem Napoleonem invazi do Španělska. 2. května r. 1808 propuká v Madridu lidové povstání proti francouzské nadvládě. Je krutě potlačeno. Začíná španělská válka za nezávislost. Trvala pět let. Z toho období pochází další Goyův cyklus s názvem Hrůzy války. R. 1810 začíná Goya pracovat na souboru leptů Hrůzy války a zároveň portrétuje Josefa Bonaparta, jehož Napoleon dosadil na španělský trůn. R. 1812 umírá Goyova manželka Josefa. O rok později se k němu nastěhuje Leocadia Weissová. R. 1814 po Napoleonově porážce a abdikaci se vrací král Ferdinand VII. Zahajuje tvrdé represe vůči liberálům. Goya zůstává dvorním malířem a vytváří historické obrazy : Druhý květen, 1808 a Třetí květen, 1808. Musí se však hájit před inkvizicí proti obvinění z obscénnosti kvůli obrazu Nahá maja (Maja desnuda). Goya maloval, co viděl, proto provokoval. Akty v této době církev zakazovala a konfiskovávala. Z toho důvodu vytvořil Goya podobný obraz Oblečená maja. Oba portréty, nahé i oblečené maji, věnoval malíř hraběti Godoyovi, nejmocnějšímu muži Španělska. Ten, protože si byl vědom zákazu, ukazoval svým návštěvníkům jeden nebo druhý obraz, podle toho, co byli zač.
R. 1816 vydává sérii 33 akvatint s názvem: Umění býčích zápasů - Tauromaquia. Motivy koridy prochází celým Goyovým dílem.
20. léta : Černé malby
Po válce s Francouzi následovala ve Španělsku občanská válka. Zemi ovládl chaos, strach a zoufalství. Útlak ze strany vlády následoval silný lidový odpor. V letech 1820-23 pokrývá stěny dvou místností svého domu tzv. černými malbami. R. 1824 odjíždí do Francie do exilu, kde žije mnoho jeho španělských liberálních přátel. R. 1825 vydává litografie Býci z Bordeaux. R. 1826 se na krátko vrací do Madridu, aby požádal o uvolnění z funkce dvorního malíře. Král mu milostivě přiděluje roční penzi 50 000 reálů. Vrací se do Francie (Bordeaux), kde maluje žánrové scény : Mlékařka z Bordeaux a církevní fresky. Ke konci života se často Goya ve své práci zaměřuje na výjevy ze života významných světců a zázraků, které vykonali. Církevní náměty lze chápat jako snahu o usmíření s církví a obrácení se k duchovnímu životu v důsledku blížící se smrti.
Goyův vliv stoupal společně s tím, jak se v jeho díle objevovaly subjektivní a revoluční prvky a to v době, kdy tyto směry nebyly dominantní. Důraz na popředí a zamlžené pozadí předcházel dílo Édouarda Maneta.
Goya byl královským portrétistou stejně jako kronikářem historie. Vytvořil cyklus obsahující 80 rytin, nazvaný Los Caprichos (Rozmary). Ten měl znázorňovat to, co nazýval „nespočetné slabosti a pošetilosti, které se nacházejí v kterékoli civilizované společnosti a běžné předsudky a podvodné praktiky, které zvyk, ignorance nebo sebezahleděnost přetvořily v obyčejné.“ [1]
Rodina Karla IV., olej na plátně 280 x 336 cm, Museo del Prado, Madrid,
skupinový portrét
Namaloval také španělskou královskou rodinu včetně Karla IV. Španělského a Ferdinanda VII. Španělského. Jeho bohatá tematická šíře postupovala od bohatých oslav pro tapiserie, přes kreslené postavičky až po scény války, boje a těl. Tento vývoj odrážel ztemňování jeho mysli.
Současní vědci se domnívají, že olovo obsažené v jeho barvách mu roku 1792 způsobilo ztrátu sluchu. Krátce před smrtí se stáhl do ústraní a pracoval na vystrašujících a temných výjevech šílenosti, vzteku a fantazie. Styl těchto Černých maleb (Pinturas Negras) předznamenal příchod expresionistického hnutí.
Poté co Napoleon Bonaparte uchvátil moc ve Španělsku, odešel Goya na odpočinek do své vily „Quinta del Sordo“ (Sídlo hluchého). Některé z jeho obrazů znázorňují scény z války, plné hrůzy a děsu.
Zemřel slepý a hluchý 16. dubna 1828, v dobrovolném exilu v Bordeaux.
William Turner
William Turner
Joseph Mallord William Turner (23. dubna 1775 v Covent Garden v Londýně[1] – 19. prosince 1851 v londýnském Chelsea) byl anglický romantický krajinář, jenž bývá pokládán za předchůdce impresionismu. Přestože byl ve své době pokládán za rozporuplnou osobnost, považujeme jej dnes za umělce, jemuž se podařilo, že se do té doby poměrně přehlížené krajinomalbě dostalo téhož uznání, jakému se u veřejnosti těšila malba historická.
Životopis
Turner se narodil v londýnské čtvrti Covent Garden v bytě nad holičstvím, jež patřilo jeho otci. Jeho matka trpěla po smrti dcery v roce 1786 značnými depresemi. Možná právě proto byl malý William jako desetiletý poslán do rodiny svého strýce do Brentfordu západně od Londýna. Právě tam se u něj poprvé projevil zájem o kreslení a malování. O rok později začal navštěvovat školu v Margate na severovýchodě hrabství Kent. V době školní docházky namaloval řadu kreseb, jež jeho otec vystavoval ve výloze svého holičství a prodával zájemcům z řad zákazníků. Než se William dostal v pouhých čtrnácti letech na Královskou akademii, kopíroval pro bohaté zákazníky obrazy mistrů a vybarvoval pro ně různé černobílé tisky.[2]
Válečná loď Téméraire
je vlečena do svého posledního přístaviště, kde bude rozebrána, 1838, olej na plátně, 91x122 cm, Londýn, The Tate Gallery
V roce 1789, v pouhých čtrnácti letech, jak již bylo řečeno, byl na zkušební dobu přijat na Královskou akademii umění. Příštího roku byl na každoroční výstavě v Akademii, jež pro britské malíře znamená totéž, co pro francouzské Salon, vystaven jeho akvarel. Byl to první oficiálně vystavený Turnerův obraz. V roce 1791 to byly již dva akvarely. V následujících letech se jeho obrazy objevovaly na výstavách Akademie téměř pravidelně. V osmnácti letech obdržel stříbrnou plaketu Akademie za krajinomalbu.
V roce 1796 vystavil svoji první olejomalbu Rybáři na moři, načež byl roku 1799 jmenován přidruženým členem Královské akademie. Řádného členství, o něž léta usiloval, se dočkal v roce 1802. Zvolení do akademické rady na sebe nedalo dlouho čekat a v roce 1807 přišlo jmenování profesorem perspektivy na Akademii. Umělec však začal přednášet teprve v roce 1811. Příprava přednáškového cyklu, jenž zahrnoval nejen pravidla lineární perspektivy, ale zabýval se prostorovým zobrazením jako celkem včetně pojednání o způsobech členění pozadí, mu totiž zabrala několik let.[3]
Mezitím, v roce 1804, zemřela Turnerova matka. Od té doby se o chod jeho domácnosti staral až do své smrti r. 1829 jeho otec. Téhož roku (1804) si mladý umělec vybudoval ve svém londýnském domě galerii, v níž začal vystavovat svá díla.
Turner hodně cestoval a na svých cestách sbíral podněty pro své obrazy. Kromě Anglie a Skotska se vydával i za kanál La Manche. V letech 1817 a 1825 putoval po krajině podél kultovní německé řeky Rýna, roku 1819 navštívil poprvé Itálii, kam se v roce 1828 vrátil, a v roce 1821 se vydal poznávat Francii. Výsledkem těchto cest bylo takové množství obrazů, že byl v roce 1822 nucen svoji galerii značně rozšířit. Roku 1835 se opět vypravil do Benátek. Při cestě Přes Berlín do Vídně se zastavil i v Praze.[3]
Rybáři na moři, 1796, olej na plátně, 91x122 cm, Londýn, The Tate Gallery
V pozdějších letech se z Turnera stával čím dál tím větší podivín. Kromě svého otce, s nímž žil po třicet let ve společné domácnosti a který mu vypomáhal i v ateliéru, měl jen hrstku přátel. Otcova smrt v roce 1829 umělce hluboce zasáhla a on se ještě víc stáhl do ústraní. Kromě záležitostí spojených s Akademií, jež pro něj znamenala velmi mnoho, se postupně odřezával od společenského života. V pozdějších letech dokonce tajil svoji adresu a vydával se za někoho jiného. Nestýkal se dokonce ani se svými dvěma nemanželskými dcerami, jež měl s jistou Sarah Danbyovou.
V roce 1837 se vzdal přednášení na Královské akademii, načež v dalších letech opětovně navštívil Benátky, Švýcarsko, Tyrolsko a severní Itálii. Jeho posledními zahraničními cestami byly dvě krátké návštěvy Francie v roce 1845. Téhož roku byl jako nejstarší člen Královské akademie zvolen jejím auditorem.
V následujícím období se značně zhoršil i umělcův zdravotní stav. Turnerova poslední výstava v Královské akademii se konala v roce 1850. 19. prosince následujícího roku Joseph Mallord William Turner zemřel v domě své přítelkyně Sophie Caroliny Boothové v Chelsea. Jeho poslední slova prý zněla: „Slunce je Bůh.“ [4] Na svoji žádost byl pohřben v katedrále sv. Pavla v Londýně.
